Vladimírovi Novotnému
1.
Zas temný večer, pozdní máj...
Z večerní kožky línal čas.
Žežulce západ leptal hlas,
kde syrově uléhal kraj.
Na zrádce šeptal cizí špeh,
než kontrolou tmou projížděl.
Vak pterodaktyl rozestřel,
přeludně klouzal po blatech.
Rybníky táhlé v křovích stinných
zvučely temně tajný kód,
že špicl má i doprovod:
děvku ze šťávy světů jiných
bloudící s blankytnými pásky,
z nichž ruce sjíždí za podvazky.
Jejich skřipky jsou štír, co mučí.
S výdechy do mozku mu prýští
proud krve ledovaté žlučí;
jen co ho vzala obouručí,
spermatu práskla po bičišti.
Večerní bary lidi rvou,
vždy bledě jasné, jasně bledé;
před šavlí v křoví hocha zebe.
Zmáhá tvář bíle umrlou.
Jas měsíce mu doprovodí
ten mírný pohup blízký lodi.
Stříbří i návštěvníky kin
vracející se – – – no domů
spadnout v lokty bůhví komu,
kdo nepil sexuální blín
a nyní přetrpěl, co nechtěl.
Spálená jíška táhne se z těl.
Jak by na všem lpěl pach vody,
v níž sprej hnití v krizi sody
syčí. A tlelo hlavně v... (kých)
v těch sígrácích fašistických –
smrad v poklopu nesvobody.
Bezvýchodná tma už vzešla,
moč luny zabarvuje louži.
Žena, hezká spíš než sešlá,
po ztraceném milenci touží:
„Dvanáct měsíců či šestnáct snad
nemám o něm žádné zprávy.
Je mrtvý, anebo zdravý?
Zběhl k exilu si vlasy rvát?“
Přešla k palmové rostlině,
o závan záclon se otírá.
Po širé, táhlé hladině
nic mimo promyk hvězd netýrá.
„Sleháváš, měsíci. Jas zbledá...
I mne je půl i mne je středa:
rok po porodu mám, ženský nov
(tam vedle spí můj syn, jeho dech)
a poplach hlásil jen přelet sov...“
Vtom najednou vrzne na schodech.
Vyhlídne oknem. „Asi pes
to byl. Nebo Svojtkové dřez.
Vše ostře zní v tichu velikém,
vždyť ten děs s radioknoflíkem,
když místo muziky jenom čtou!
Pant hlasatele už strnul.
Kéž to jak punčochy shrnul,
ty tragédie s touž pointou.
Danse macabre je hitem dne.
Když hlas bloudí zastřelenými,
sousedi k tomu skáčou shimmy.
Sousedka občas škobrtne.
Nezkouším vůbec představit si
jejich křečovitou grimasu,
zatvrdlý postoj, výraz krysí
a ty ohlé dlaně na masu...“
Co pohmoždili velkokata,
národ si (nechce?) pobrečí!
Tajil snad radost? Natotata
žal zpětným rázem zakřečí.
Sval zatne, škubne jako zvěř,
když pozná nabobtnalou řež,
v níž neurvalost potentáta
zbije i husitským palcátem.
Zemřít je svátek, výlet s platem.
Nemilost: rozkopnutá vrata!
O tom však Jarka nepřemýšlí.
Pod černým páskem jí kmitá
vyschlých oček profundita.
Rozkládá hvězdy, právě vyšly.
Ty klastry s drahami robotů
přeněžně sají z ní samotu
jak komáři koni na zadku.
„Jde čas. Točí se pozpátku
jako ten ožralcův chod od zvratků!“
vzkřikne a zavine se hnedka.
Z Jarmily mohla být poetka,
jenže sama s děckem na krku,
to bývá houby poezie.
Zrůžověl, opadl čas vrkú,
je po smrti... Takhle se žije – – –
Vtom rázy na dveře. Tiše vří.
Leknuté oči. „Teď?“ Zas dech kroup.
Krok a skok, k dveřím sklání se hloub.
„To jsem já, Karel. Tak otevři!“
Trhne dveřmi – na něm visí.
„Dost! Poslechni!“ Návštěvník rychle
lne zevnitř ucho k hloubce ztichlé.
Stisk nervů: praská elektřina.
Vnímá jak dřevařské krysy
koušou dřevo – že obepíná
oblé válce moučně tučné.
Jarmila hlesne: „Nemuč mne,“
šeptá odkudsi z dlouhé varty.
Otočí se. Sevře plody...
Uch, vyprsknou mu šťávu na rty
rajčata z let nadúrody.
Kácí ji na zeď vahou těla,
hmatá, aby se rozevřela,
jezdí jí dlaní pod a přese,
prsty se lámou v strašné něze,
strop snižuje, svírá se kvartýr,
trhá z ní šaty jako karty.
A ona obtáčí ho údy,
vsává ho dravě, lapá znova,
zmuchlal jí ňadra papírová,
do koule shnětl její pudy.
Roj komárů. Tak se prostorem
prokývává ta slitá hmota,
teď kyvadlo netrefilo zem,
tam i sem promáchla mu bota,
spíš než hmota nazval bych krém
ten promyk zóny, co se motá,
co stočila se do kornouta.
Cvak! Z ložnice se záře lije,
uch, jaká špína Karla kryje!
„Nejsi...“ – „Parašutista?!“
Jarmila sebou nechtíc trhne –
vtom krajáč pláče vystříkne a prdne.
Jako ta krev z prasklé žíly Krista.
„Zhasni rychle! – No, náš heligón.“
On s průjmem v očích: „Ty máš dítě?“
Kýv. – „Ty couro!!“ překřikne něžný tón.
A má magma. Jak přistoupil k ní lítě!
Je rakem zlosti. Jak chová se? Zbitě?
Je pozdní večer, pozdní máj –
večerním májem proběh čas.
Je tvůj, Karle – odumřel hlas.
„Jarmilo!!! Jarmilo!! Jarmilo!“
Básnickou skladbu můžete zakoupit ZDE