Jaroslav Vrchlický - Písně Viviany (1. vydání nezn. básní, ed. Milan Šedivý)

Co viděl Merlin z ňader Viviany               

Tu stalo se, že procit
na ňadrech Viviany,
své sladké Viviany,
své moudré Viviany
kmet Merlin.
Lek se zprvu, že těžká jeho hlava s lví kšticí
drtí tak něžné zvonce bílé,
kterými byla ňadra kouzelnice;
lek se a nazved trochu
skráň těžkou, ale ručkou,
jež vánku lehčí, zpátky Viviana
si posunula hlavu myslícího,
ji zrovna mezi ňadra položila,
takže z vlasů jeho
dva lekníny se draly s jahůdkami...
on chvěl se, ona se smála,
řkouc: Co vidíš, Merline?
A Merlin viděl z ňader Viviany
a pravil tiše:
„Já vidím život
proudící, mnohotvárný,
velký a svatý,
jímž všecko jest, bylo a bude
i příroda i vesmír,
pod jehož tepy,
jež rovny kataraktům bouří a slapům,
se tají plaché ptáče,
se tají drobný kvítek,
se tají naše – Viviano – štěstí,
se tají náš život v naší lásce!
To všecko na Tvém srdci leží
zde mezi Tvými ňadry,
zde v malé Tvojí ručce,
ó Viviano – !“

A vzhlédla k němu plaše
a viděla, že zrak má zamlžený...
To Merlin plakal štěstím...

XIV.

Den ke dni těšíme se... prchá žití,
den ke dni setkáváme sladké sny,
co krásných nadějí se v bezdno řítí
     a zase přijdou dlouhé, fádní dny.

Pod hlohu keřem opět Merlin sedí
a počítá je v lásky zakletí,
jen vichr z lesa je mu odpovědí
     a pavučiny podletí.

Však jedno sílí jej, že Viviana
s ním žije pod vzdálenou oblohou,
že láskou k němu věčně připoutána,
     ač oba k sobě nemohou.

A oba vědí, ten den přijít musí,
kdy klesnou sobě v sladké objetí,
to vědomí rve vazby jejich v kusy
     i pavučiny podletí!

XX.

Přijelas pro radost mou,
abys byla světlem, tmou,
abys duši potěšila,
do ní nové síly vlila,
hořké dny jak jdou.

Jak Ti za to děkovat?
Možno-li zas větším vzplát
citem k Tobě, nejmilejší,
a Tě v naší stinné skrejši
stotisíckrát zulíbat!

XXV.

Chci Tebe, toužím – zda o tom víš?
Půlnoc je – čteš snad, dřímeš snad již?
Já v zítřku již hýřím jako Ty též,
ó přijď – mne jedině spasíš!

Čteš verše, které jsem před lety psal,
ó kdybych tenkrát věděl a znal,
že budeš je čísti – rci, oč mohly být
Tě hodnější, krásnější, lepší!

Jsi sama teď, zrovna jak já tu dlím sám,
Ty vzpomínáš, jako já vzpomínám,
zítra Tě budu mít celou a zas,
ó přijď – má duše Tě čeká!

III.

V samé touze život míjí,
sotva chvilku ukojena,
znova křídlem mávne změna,
srdce tužbou se zas svíjí.

Dlouhý trapný týden celý,
než se zdálky dosáhneme,
nežli pevně k sobě lneme
dušemi tak jako těly.

A když přijde vytoužená
chvíle, zda to vyslovíme,
o čem týden v tužbách sníme?
Tys mé vše, Tys moje žena!

Ty jsi mojí Poezií,
Ty jsi všecko – políbení...
nové moře dojmů, snění...
v samé touze život míjí...

VI.

Jak mohlas myslit? Příliš prostý
jsem jako dítě v citu svém,
dost běd již bylo mými hosty;
nač mají Tvým být údělem?

Já viděl v Tobě pouze ptáka,
jenž zpívati mi do snů měl,
ký démonický cit mne láká,
bych s větve rval jej, zabíjel?

A pták-li sám v mou slétá ruku,
zpět stáhnu ji hned raději,
než přesladký boj v novou muku
měl jednu prolít krůpěji!

VII.

Z říše snů jen vyjdu, o trn ostrý
skutečnosti zle se poraním;
řekni sama, zdali život není
ustavičným pouze čekáním?

Za minutu – celé dny a týden,
oč tu naše duše zloupena!
Za strádání vše – hodina blaha
(ale jak je sladká!) – koupena!

Což pak ale nebýt ani tělo,
stejně přežít musil bys to přec...
Ale tak být moudrým! Kdo to svede?
Básník pouze, šťastný nakonec.

IX.

Štván a honěn bez ustání životem tím všedním,
musím se dnes spokojiti pouze řádkem jedním,
ale v tom již, co to pišu, že jsou dva, tu vidím,
bůh ví, lásku svoji ani o verš neošidím;
Kde dva byly, jsou tři, čtyři, tento juž jest pátý,
nesmí, nesmí duše moje poznat v žití ztráty,
šestý skončiž – co tu psáno... všecky letí z nitra
a ten sedmý přislibuje větší psaní zítra.

XIII.

Rci Osudu, až se zas zamračí
a šlehne ohněm z tmavé brvy,
své nech si ostny i své bodláčí,
my štěstí svoje vykoupili krví.

My vypěstili sobě v srdcích květ,
kam Tvoje zloba nedoletí,
Tvé střely na Tě padnou zpět,
jim svlačce vzrostou ve zápětí!

Rci Osudu, až zachce se jemu zas
nám pěstí dáti mezi oči,
my ustrojili pro své duše kvas,
na hrad náš víc se neútočí.

Jdi, příšero: Na sobě máme dost,
den zdravíme my zdraví, svěží,
v den příští láska bezpečný je most,
jí na sloupech náš život leží.

XVII.

Holubičko šedoperá,
kam jsi se mi zatoulala,
nedávno se ještě sterá
ozvěna Tvá tady smála.

Vrátíš se mi? Čekám, čekám,
stěny kolem jak ty skály,
vlastních kroků se již lekám
a ty v dáli, v šeré dáli!

Myšlenka, že trpíš k všemu,
otravuje každý dech,
zda přineseš úkoj mému
srdci po tolikých dnech?

Čas ten pomalu se vleče...
život zvadlá, uschlá nať,
rosa slz jen po ní teče,
holubičko, vrať se, vrať!

 

Komplet si můžete zakoupit ZDE

Kontakt

Milan Šedivý Ve zprávě prosím ručně upravte @, jde o opatření proti automatickému spamu. milansedivy(zavináč)post.cz