Mia,
duše jediná a nejsladší,
líto jest mi velice, že jsem nevěda byl příčinou Tvé bezesné noci, že máš trpěti tím, že jsem vstoupil do Tvého života. Dlouho jsem nechtěl psáti o těchhle smutných věcech, ale teď přišly samy a nezbývá, než se jim pevně podívat do očí. Láska při tom zůstane, ba vyjde silnější, jen ta forma se změní v náš obou prospěch… aspoň tak doufám.
Hleď a vzpomínej, kdo dělal vždy pokusy vážné zůstati v mezích, kdo se bál strhnouti Tě v ten začarovaný kruh? Vzpomeň, jak jsi v hotelu Royal plakala zoufalá, když jsem jen napověděl svoje obavy a námitky? Čár Ti dnes dle Tvých řádek minul, vyvětral, vidíš rub všeho a zoufáš nad budoucností…
Nemysli, že já rovněž netrpím při tom. Chtěl jsem to nejlepší pro Tebe, to ví Bůh, ale cítil jsem dobře, že tomu nedostačím, ale kdo se nejvíc zlobil, když mluvil Merlin o svém stáří? A ruku na srdce, ten rozdíl dvacíti let se vycítí, ne hned a vždy, ale vyciťoval by se víc a více postupem doby. Já bych se bál, vidím, oč je patrný v rozhodujících okamžicích. Jednou dvakrát se to přehledne, odpustí, ale rostlo by to zajisté… k našemu neštěstí.
Smutné – ovšem pro mne nejsmutnější – tyto úvahy nemají co dělati s láskou k Tobě a mezi námi. Ta jest, tou nezachvěje nic. Tys mi ukázala lásku opět v novém světle a já Ti děkuji za všecko, čím jsi mne zahrnula tak bohatě a nádherně. To je to dědictví krásných snů, o které jsem dík Tobě bohatší. Neměj mi to za zlé, já chybil, že jsem mohl na chvíli zapomenouti, že sám člověk zmařeného života nemá se zachycovati na život mladý, pln svěžesti a nadějí.
Proti jednomu protestovat musím, že bych se byl s Tebou nudil. To jsi se mýlila píšíc to. Svíjel jsem se jen pod tíhou poměrů, ale v prvním okamžiku jsem se zase vzchopil, a ta požehnaná chvíle Tvého pobytu u mne, přece ta nedýchala nudou, ta Ti přece nebyla trapná – to mínění mi neber, to by mne bolelo do smrti.
Víš, že Tobě bych neublížil a nedoved ublížit, a proto neuslyšíš jediné kruté slovo „abys šla“ atd. Já děkuji Bohu, že jsem Tě poznal, nahlédl v Tvou duši. Třeba býti silnými, pravda životní nás nesmí trhati a rvát.
Ptáš se „čím Ti mám býti?“ – Má duše, čím může býti člověk člověku, jejž má opravdu rád vždycky a přes všecko. Tu mou říš a to mé království mi nezáviď, co po něm, když mi Tebe dělá malomyslnou.
A ještě něco v Tvém listu moc bolí, protože to není pravda, „že jsem jevil nechuť ke každému kousku, ohledně rozhodnutí se pro ně, a jak slabé jest pouto, které Tebe ke mně váže a…“
Já také nevím, co tu říci. Jsou věci, kde i cit je bezmocný výrazu. Píšeš dál: „kdybych jen Tě měl tak trochu rád jako Ty mne!“ Zda tomu sama věříš, cos napsala?
„Co mám zde bez Tebe?“ pravíš a prosím Tě, co mám já zde bez Tebe? Myslím, že náš úděl je navlas stejný… to, co bychom oba vroucně chtěli – být stále svoji a spolu – jest v těchto poměrech nedostižné, tos věděla hned zpočátku, já vždy na to upozorňoval, zašli jsme trochu dál v boji proti osudu, dostali jsme ránu a poučení, oč on je nezdolnější a tvrdší. Já mám cit porážky a hlubokého smutku.
27. VII.
Přišel Tvůj druhý list. Čekal jsem víc uklidnění. Mýlil jsem se. Myslím v tomhle stavu, v jakém jsme oba, lépe bude rozmysliti věc a nevrhati se sami v náruč nějakému neštěstí. Prosím Tě pro tu lásku ke mně, již máš, o níž píšeš, uklidni se, buď myslící ženou a uznáš sama, že o čem jsme snili, mohlo by býti skutkem, ale v jiném stavu duševním při Tobě i mně, než je dnešní. Ví Bůh, jak Tě mám rád, ale to, kam spějem, musilo by býti v tiché radosti a ne v takovém třeskotu ohlušující vášně.
Píšeš, že jsem „ledový“. Jak se mýlíš! Jsem jen prozíravý při veškeré lásce, jsem jen zkušený a zralejší životem a prosím Tě pro všecko, co nás poutá, ztlum ten požár! Tobě dobře sluší, ale já vytrpěl životem již tolik, že nemám sil trpěti pro druhé a uváděti jiné, zvlášť Tebe do neštěstí. V takové chvíli musím já býti silnější.
Uvaž ještě jednou, přiklonila jsi se k muži staršímu a hodně staršímu, ten Tě přijal s celou duší, odhalil Ti své jizvy, znáš dostatečně mé duševní stavy, chci Tě milovat celou bytostí – ale v nové bouř[c]e jsou plachty mé strhané. Snil bych o krásném západu života s Tvou láskou… čti mé básně líp a pochopíš, proč a čeho se bojím.
Doufám pevně v Tvoji lásku, že přemůžeš tuto, jak sama říkáš, revoluci, že budeš hodně rozumná, abychom vedle sebe mohli příště sedět klidni a spokojeni.
Kladu do Tvé dobré ruky, znám ji posud jen dobrou a věřím, že dobrá zůstane, náš osud. Uvidíš, jestli přemůžeš tuto bouři, oč vyjdeš silnější. Vzpomeň, jak jsi byla silná při našem prvním společném obědě, jak bezstarostná, jak tichou radost jsme měli v první naše schůze… vášeň by spálila všecko, věř, že budeme děkovati jednou za tyto chvíle deziluzí, a až vrátíme se k tomu, co může býti za daných poměrů, jen teprv nám svitne souzvuk a tiché štěstí prvních blažených střepů. Tak jsem Ti napsal upřímně, jak to jest, a doufám, že mi dáš za pravdu. Piš mi prosím Tě po zralé úvaze, poslechni mne, nahlédni jako jindy, že mluvím pln něžnosti, ale též pravdy. Jde-li Ti trošku také o mé štěstí, poslechni mne!
Líbám Tvé trpící srdce a Tvé dobré ruce. Odpusť mi, v čem jsem chybil, vím jen, že srdce patří Tobě!
M. (=Merlin)
Mia,
takový fragment jako Tvůj dnešní stojí za tisíc jiných dopisů: Děkuji a pracičku Ti celuji. To víš, že jsem vděčen Tobě – jak na zemi, tak v hrobě – Nebo uvažuji-li správně a lidsky, – Tys byla ke mně nejlepší vždycky!
Tomuhle druhu básnění říkali starší makamî – vidíš, tak v duší sblížení jest nám nejlíp, když jsme sami. Makami dělati budem – a nezachvíme se studem.
Svět ať jde polem – rozumí se, že s radostí a bolem – Ty nejsi husou, já nejsem volem… však věk za jedním sedíme stolem – a celým světa pólem nás neroztrh by nikdo více – tak žijem a budem let do tisíce.
Jen když je dobře Ti, ať v drožce či mém objetí – když zavřou se plameny nad námi – víc blaha nikdo nedá mi – tak dobře se měj – a vzpomínej – však lásky v rej – se spleteme znova – co všecka slova? Moje a má – vždy líbezná – a vítězná! M.
29. XII. 1905
Komplet si můžete zakoupit ZDE