Milosti (2001), později ve Výběhu slov

Mince první

Tvé nohy jak teplý vlněný šál
ovíjejí mou prázdnotu
jak zasutá hradní vzpomínka
na dny porostlé břečťanem
promlouvá ke mně
sunutí tlapek
tvých
dlaní

Mince druhá

Tvůj zrak
pečetí
sluneční úpal na tílkách zavšivených děcek
jsi poslední i první jejich stroupek 

jsi chlad
jsi poslední a první vůle
uvadajících ocúnů

Mince třetí 

Všichni ti, kteří políbili do dlaně
okouněli u plotu
načichli listím
odemkli studánku a pamatovali si klíč 

protože chtít zarámovat vítr
znamená zapomenout, že jsme nataženi
jak řasy v proudu řeky
a řasy s řekou
…není utonutí od pohledu? 

ale copak ptáci
ti jak tkalci peršanů
jak koblihy v ústech
jak jiskry ve tmě
dohasínají ve větru
zašumí v listoví
prudce tryskají do výšky 

cokoli v nás tuší tu dávivou tmu
tam pod chodidly dole 

…a od břehů k horám
jen mávnutí

Mince čtvrtá

Všichni ti, kteří se dotýkali tvých paží
jsou užovkáři
svíjíš se mezi tyčkami mých rukou
šustíš mi travou ve tváři
můj neholený důvtip
necháš stavět třebas na uši 

ale když pak nerušena
odkládáš i svou kůži
a do trávy svineš se po hadím
jak jen užovky umí
když i horkost přejde po staveních
a ke studním je daleko
když i lístek uschne na prameni
a louka schová konývku
když i vážka zastaví se v letu
a vzduch se chvěje od čehosi
když i kakost ohne hlavičku
dopíše mi tužka
a víc už nepoví

Mince pátá

Napjaté lučiště měsíce
servíruje krabí oči
růži a vytroušený medailon
kohosi
ještě kaviár a kávu 

po výstřelu na zem dopadají
prošoupané škorně Ducha svatého 

je doma:
kouří se z chlévů

Mince šestá

Po pláni přeplněné hořícími souškami
nese vítr vlčí vytí
mladí rodem
cítí maso:
zajíc utíkající slepému z náledí 

přes zavřené okno
doléhá k nám měsíc
zapaluje kahan tvého těla

Mince sedmá

Do pukliny čela
pod střechu mé dlaně
svezla se kadeř

vonná po medu
leskla se křídlem šídla 
nejvíc však
chutnala solí 

do přílivu moře
jak dodatek k mléku
odchází pulzovat tělo

Mince osmá

Lovím tě v hloubi doupěte
do liščí srsti upouštíš záři
svých náušnic
koušeš se do rtu touhy
odívám se do tvé lišky
koupu se v krůpějích její smrti
vypouštíš holubici
zdvíháš víko prastaré truhlice
je ručně malovaná
vypouštíš jeden ze svých kočičích životů
útočíš na svorky mých prstů na skřipce
třeš mě srstí svých gest
já elektrizován
ocitám se v začazené sednici
sedím u stolu nad lektvary chvály
ty bubláš po schodech ze svého hrníčku
žehnáš se výkřikem výběrčího daní
ve středověku noci
přecházíš po řeřavých uhlících
svých malajských bratří
vodíš mě v kruhu
hladíš mou kleriku
já tvou
pod vzdutou klenbou těla
rozevírám tvé opatství

Mince devátá

Obstoupeni policemi
v arkýři vrostlém do dřeva
podáváš mi jednu ze svých knih
je dosud nečtená
přejíždím prsty její tmavou vazbu 

zatímco tvůj horký dech rodí nová slunce
laskám ji měkce svou dlaní
laskám ji vějířem svých žil

Mince desátá

Otevřelas okno
a na rozloučenou
nechala mi jen zrnko jen pohled
jen krovku z oka
spečená na žárovce
tu ještě dlí 

a mé mlčení
tvrdne s chlebem na vzduchu
do chvíle mi cedí do úvah teče
a z myšlenek povodně 

cosi oblého
však nechalas tu po sobě
když dalas mi otlaček z prstů můry
zalitý do sádry noci
která kroužila tu nad námi

Mince jedenáctá

Paprsky tvých pevných nohou
vycházejí po schodišti
do nového dne

klaviaturou svých zubů
vyluzuješ zvonivý smích rána
tramvaje na rohu Solní
ti odpoví

Mince dvanáctá

Tvůj obraz
vypadává z rámu
všem předsudkům o ženách
jsi svíčka prohořívající vodou
v Mariánském příkopě
jsi ale též ruka, která ji zhasíná 

jsem pramen
jsem proud Nilu své obraznosti
z perspektivy rákosí

Poslední obolos

A poezie tu stojí
v oslátku tu stojí
zatímco ty
třeseš se