Prolog
Ten drobný válec vodárny
tam šumí snad od toho okamžiku
co jsem se v teplické nemocnici narodil
A snad ještě déle
V létě ji ožínají
Zaměstnanec severočeských vodáren
v zaflákaných montérkách
tu vždycky zastaví dodávku
a odemkne plůtek
To mě odedávna vzrušovalo
Kolem toho plotu vždycky projdu
když si to namířím nahoru
To už kameny se mi převalují pod nohama
a já zkoumám jejich chuť
Konečně, i boty mají jazyk
a chuťové centrum jinde nebývá…
Tam výš je i srub, kam král zabloudil
když sukem v prkně slyšel dole přít se sudičky
Nepamatuji si ani slovo z rozhovoru
který nad kolébkou vedly
Daly mi však do vínku kost
a prudkou vůli srůstat
Nemocný
Z člověka snesen na zemi
říčně vztahuji konečky prstů svých
k usoužené tváři ženy
Vzdálený se ptám
co z tvého tlumeného pláče se rozsypalo
že zvenčí doléhá sem
přecházení nepokojných ptáků
Pytláci
V rozsedlině noci
v kamenném údolí epitafů
ve strnulém návějí pavučin
spí v klimbech zavěšená srna
Nohy povětrné, slechy zobracené
do semotam rozcouraného polesí…
a bledky očka skelná nad otřesy
A trocha krve jak pilin
když rozfouká je přes pařezy
Na tři prsty zakapat a pak si zase odejít
Ach nožíři, jak pilně kapsy obracíte
jak znali byste po krejčovském šít
Kdo ví, na jaké tyči mne ponesou
a jací?
Nelze domluvit!
Jak mám mluvit
já… řečník bez řeky!
Prší Rozpouští se pocestná
Ale ano My jsme z cukru:
sládnem si na rtech navzájem
A též Ale ne
Nepřipadám si tak dokonalý
abych tu byl jen projednou
A tak ruším její majestátnost
i když se jí stále ještě bojím
…a ďábel poplašeně zdvihl křídla
(ach jak nemám rád kukačky!)
Den jako by znovu napjal strunu
avšak světlo rozkmitané obzorem se zahalilo v chladný déšť
Most končí náhle před řekou
Kdosi s rukama od malty se směje
Portréty
Znal jsem ji kdysi
malou dívku zřasenou deštěm
zcuchanou v chuchvalce
v prameny temných žížal
dívka bez návnady
papírově, skoro akvaristicky průhledná
za své rybičky se stydící
Vidím její paži jako dnes před chlapci zakrývat se
do krvavé rány břitem
Panna z mlhy
Kde slza měla navrch, podrýval ji sen
Ještě dnes ji slyším slovy podřeknout se
čím jsem se jí podmlčel…
Kdo však viděl kočku zavřeným oknem pasírovanou
pochopí:
vtekla do jiného oka
nezachytitelná jak žíně pod tónem
bílá, matná, uzoulinká
učitelka
padajících skel
* * *
Odplouvala mým rukám nad řekou
Téměř až zprůhledněla tou falzující krásou
odrážející se na jejím půlnočním peří
Hleděl jsem za ní mlčky a na místo ruky
zdvihl za ní stesk
Byl mocný a průzračný
že se až prolamoval do obrazu před námi
a já skryl svůj obličej do dlaní
a do nejiného světa v nich