Moment - movement
Rotvajler pokuřuje doutník,
rozžvýkaná vůně dřeva
pomalinku stoupá.
Čas aportuje nocí,
nábřeží osvětlují kobry.
Vše je královské.
Intuice
Noc vtrhla, napadla ze zálohy město.
Neznámý druh polonia teď zvyšuje hladinu a rozptyl.
Jde to z hlavy, přes ni uniká to ven.
Je Ithaka v nebi, nebo pod zemí?
Přístroje zarytě mlčí. Měsíc vylévá nepříčetné moře.
Mrtví se pohnuli pod líčidly v hrobkách,
když vyschlou pojivovou tkání proskočil náhlý tlak.
Krab, mytický hrdina, hůlkuje pláží.
Jen málo fotonů z přístavu
rozbíjí se o jeho suverénní pancíř.
Drží jen dřevec, kdo se krčí pod hradbou.
Výšková tmavá pevnost nedobytá dobou,
kterou oslepilo světlo a jas.
Všemi prsty do tmy
Volný pád měsíce a jeho kolegyně luny.
Městské davy jdou vstříc drtivé kolizi,
ve zpěněných vlnkách na říční pásku
zaznamenává se šeplavý nápěv žalmů.
Světelný prach nasvítává přede mnou
smrkový žebř Jákobův, tu střapatou černou díru:
transportní bránu do paralelního vesmíru dřevin.
Krutý půlnoční pocit nelže důvěryhodněji
než mé rozostřené oko rozpíjející měsíční oko.
Kráter Moře dopadu vedle kráteru Moře odpadu
rozvírá se, zeje.
Globální folklor doluje pod intelektem
elektronické štoly. V potrhaných houfech
křižují dunící podměstí kapuce havířů.
Dojezd
Ještě za tmy soused nastartuje čtvrtek,
odjíždí
a probodne reflektory krajinu - bílý muž s maskou a dvěma kordy.
Vzadu na sedačce veze narcisku,
věnuje ji svítícím mravencům v zatáčce lesa. Může být.
Nebo veze tajemnou krabici,
která v náhlé levitaci zavýskne si nad sedadlem,
až nepovolenou rychlostí přetnou koleje.
Chtěl bych usnout a sledovat dál jejich trasu, jenže to nejde:
kočky za okny se vychloubaly můrám,
že moje inspirace nemňouká.
Spáči spolčují se za okny bez hnutí.
Jsou krásní jenom napůl, protože mrtví jsou taky jenom napůl.
Až se probudí, budou mít v puse lazarety z první světové.
Zatím však vrtí svá nepřiznaná nene do polštářů:
jsou z nich střapaté štětky razící si cestu černými komíny!
Noc ještě buduje socialismus,
ale pořád zřetelněji bledne. Možná závistí,
jako když jsme v devadesátém objevovali Západ.
Porod
Táta mi už nevolá do spánku,
luna už není na biliárovém rozstřelu,
z noční svaloviny se napružují kartáče dřevin.
Mlčky zavírám knihu a zhasnu lampu.
Noc se zvolna zastýlá pod hladinu jezera.
Zatímco nad bahnem se houpou peřiny,
ponožky na spaní se oddělí a odtékají stranou,
dětsky našlapují nad hlubinu.
A ještě dál, v Katusicích,
tmavý chomáč šelestí nad hlavami spěchajících do práce.
Agronom do polí rozsévá déšť, který kvete.
Světlo se stále zřetelněji rozpomíná,
inkarnuje se potichu do věcí a odlišuje je.
Při horizontu teď praská litosférická deska,
aby jazyk epileptika začal se v pěně chvět. Tak jasně a ostře!
Tu se zvuky rozďáblí, podrážky škrundají o dlažbu
a člověku je náhle, jako když pila rozřezává sten.
Roznemohlé světlo seriálově svítá.
Zaniká to úplně znovu
Hlasivky rehků opile vrávorají ulicí.
V mátoze se promítají na skutečnost.
Všechno je lehce gumováno,
o ránu se rozhoduje mimo oblast domů.
Jezerní krajinu hlídají neurotičtí psi
s hubou plnou pikantností.
Divokost jim protlačuje hlasivky skrz oka plotu
a ohlušuje bílá poupata, která ho lemují.
Daleký rachot vlaku vykrajuje
do vzduchu veliký oblouk.
Klene se a měkne, zatímco roztočená kola
tetují na kolejnice modré rozpité růže.
Píšťalka výpravčího je neprominutelně opět bez chuti.
Pravdu světla ale už vyzradili
a šíří se k uším do všech koutů.
Pytle s psím štěkotem se ještě převalují ve vzduchu.
Horce potemnělé klavírní křídlo
v podobě masivní karety vyplouvá pokojem.
U okna zahýbá přes vázu do úsvitu.
Vydělaná kožka psa k tomu básnivě mlčí.
Místo sčítání ovcí, které pruhují po stropě v tygřím
Venku se pomalu rozesvítává
a já neusínám.
Je mi nanic.
Je mi nanic a z toho nanic vykukuje víla.
Nejprve ofinka, potom dva hnědé oříšky.
Zavrtí hlavou a uvolněnými vlásky
vnucuje se do závěsů.
Jak je krásná...
Ale v závěsech sídlí utajené princátko
a holčičí vlasy ho šimrají pod nosem.
Je to král všech hepčíků.
Komár ještě mi zakrouží nad postelí,
smutně si pískne a zalomí to o strop.
Pikolník spolkl pikolu, ham.
Kapky mé krve, které se kývaly v nepatrných útrobách,
zklidňují teď hladinu, začínají se vstřebávat.
Ale s posledním závanem těch křídel
zaniká zvuk jakéhosi elektrického přepětí:
halucinačně vysokého, sotva postřehnutelného.
Záchvěv nervů před zhroucením.
Lehký svist v trávě Atlantidy, než to přišlo.
Zatímco se venku rozmodřuje den,
upíři za okny teprve vstávají.
Veéééliké zívnutí.
K rondelu
Atmosférou měsíce je žloutenka,
jakási Amazonka při povrchu oběžnice rozdechla mlhu,
jediný průtok spirálou obepíná obě polokoule,
zahaluje měsíc párou: žena v sauně.
Dívka zavoněla banánem autobus,
loupe tu vlhkou žluť, zabývá se vlákny,
roztahovačně je táhne, týrá slupky nehty, splývavě měkké
prohýbají se jí vláčně na stehna,
spadají do nechráněného klína.
To stačí, Milane.
Garnýže a záclonky měl by sis opatřit
do platónské jeskyně na kamennou stěnu.
Pastelově kreslí tma,
omamnou roušku tiskne pasažérům do očí.
Jaká dívka sedí v jejím prádle,
kolik duší v tišinách už spolkla, zapila ohnivými koktejly,
že vyhlíží vydávená do útlé nymfky?
Hlad se jí zabydlel po straně v okenicích,
její kleptomanské prsty jsou dlouhé
a cvičené, sebraly už smrti mládí.
Karamelizované důtky vyrážejí proti mně,
jakmile autobus vjíždí do světel.
Město nás vítá drkotáním.
Podrtí nás v ústech stoličkami.
V dálkovém autobuse
Vedle usedla malá Vietnamka.
Vietnamky jsou malé všechny,
ale tahle ještě regulérně.
Do modra i do růžova spinká,
láhev do veder jí leží v klíně stále průzračná.
Ale až jednou vyroste,
hrozivě magneticky zavolá.
Mlčky, beze slov bude nakazovat.
Bude tvrdá a bude se potit hochům do očí.
Anebo taky ne
a bude jen - jako ty to děláš -
kvedlat se ve své duchovní bytosti
s lokty trochu odranými a jen zkusmo v bok.
Knihu si můžete zakoupit ZDE