Překlad: Christopher Reid - Rozptylování (2019) - vybrané básně

***

 

Manželství a jeho legendy.

Historky řečené na první dobrou,

pak přihřívané příležitostně,

aby se stvrdila posvátnost

světského svazku.

 

Tahle je z prehistorie,

z času Joan Baezové

a těch povlávajících zástěr:

byla jsi zabalená

od šíje až k nártu v bílé

a přecházela londýnskou ulici –

kéž bych se tě zeptal kterou –

když věštecky nadaný chlapeček,

který vždycky míjí,

zvolal: „Koukni, táto, duch!“

 

Šprýmy, ty taky. Pořád jsi vytahovala

tu vošklivou fotku do pasu

zobrazující tě v záblesku, jak zesinalá civíš

kdesi v zašlé kabince podzemky.

Řekl jsem: „Duch, tak vypadá duch.“

 

Historka a trapný vtípek,

které později pozměnily smysl

do nesnesitelné pravdy.

 

***

 

Mívalas štěstí, že jsi žila v roman fleuve

života, jejž jsi měla, má drahá,

nehrálas čurdu, ale – a nemá to mé jméno na obálce –

druhou sama sobě, temperamentní postavo,

váhal jsem a zvažoval tuze dlouho, jestli

připojit tyhle nezbytné poznámky pod čarou.

Věděla bys proč.

 

Píšu teď nešikovně

v retrospektivě,

žila jsi v přítomně budoucím čase,

v čase své invence.

 

Text vychrlený souběžně. Žádný čas to revidovat.

Nepublikovaný tucet odlišných,

variantních rukopisů

rozšířených mezi přátele, kterým se často svěřuji.

Má vlastní kopie je právě přímo přede mnou.

Tak i onak obracím

stránky, které mě těší.

Těší i rozesmutňují.

 

Je někdo, kdo by se mohl srovnávat s tvou chutí

na plány a projekty,

s chutí dělat dvě tři věci najednou?

 

Dívala ses na pochybnou televizi, nechávala mě masírovat ti krk

a šila jsi okázale krásné pokrývky ve stylu patchworku.

 

Když ti ten mastičkář uložil dietu za trest,

osedlalas vypůjčený rotoped,

ujela množství statických mílí denně

a učila se italsky z knížky rozložené na řídítkách.

 

Při snídani byla tvým čtením zahradní encyklopedie

zabírající polovičku stolu;

pohltila jsi Linnéovu taxonomii spolu s grapefruitem a kávou.

 

Dvě tři věci najednou.

Copak teď nějak neumíš

být zároveň mrtvá a živá?

 

Život poté

 

Jako by nedokázala nebýt vytíženou a užitečnou

po své smrti, odkázala vlastní tělo medicíně.

 

Dnes jako už tolikrát předtím šel jsem

kolem instituce, která převzala její dar, a myslel si:

 

„Tady žije má nebožka. Snad se k ní chovají pěkně.“

 

Tmavá cihla, okna bez hloubky, nic, co by šlo ven,

ale to místo působilo upřednostněné jako Nebe nebo Peklo,

 

které skromně obdrží ve velkém cokoliv, co designéři

a věroučné PR zasviští, že potřebují vykouzlit.

 

Má žena někde tam dělá praktickou práci:

její orgány a tkáně vyučují mladé doktory

 

či pomáhá výzkumu přechytračit chorobu, která přechytračila ji.

To je teď moje posvátné místo v Londýně.

 

Ale není to hřbitov, kde se dá flákat, vzpomínat a skličovat se

a nakonec jsem měl práci zrovna tak, na opačné straně města.

 

Otázka k zamyšlení

 

Vysvětli slzy, prosím.

Musí mít nějaký důvod,

kterému by porozuměli

Darwin nebo Freud.

 

Ovdovělý, ten slyší

hudbu i bez rádia –

Händel – Cole Porter –

ti ji ostře volají zpět,

a znovu zavodňují.

 

Fakulta do toho vstupuje

pohledy a povídáním

a zanechává ho ještě slabšího:

co tím má asi tak získat?

 

Co tím získáváme

slepí ve chvíli tygřího skoku,

bezhlesí pod lavinou?

Někdo to musí vědět.

 

 

Knihu si můžete zakoupit ZDE

Kontakt

Milan Šedivý Ve zprávě prosím ručně upravte @, jde o opatření proti automatickému spamu. milansedivy(zavináč)post.cz