Překlad: Christopher Reid - Rozptylování (2019) - vybrané básně
***
Manželství a jeho legendy.
Historky řečené na první dobrou,
pak přihřívané příležitostně,
aby se stvrdila posvátnost
světského svazku.
Tahle je z prehistorie,
z času Joan Baezové
a těch povlávajících zástěr:
byla jsi zabalená
od šíje až k nártu v bílé
a přecházela londýnskou ulici –
kéž bych se tě zeptal kterou –
když věštecky nadaný chlapeček,
který vždycky míjí,
zvolal: „Koukni, táto, duch!“
Šprýmy, ty taky. Pořád jsi vytahovala
tu vošklivou fotku do pasu
zobrazující tě v záblesku, jak zesinalá civíš
kdesi v zašlé kabince podzemky.
Řekl jsem: „Duch, tak vypadá duch.“
Historka a trapný vtípek,
které později pozměnily smysl
do nesnesitelné pravdy.
***
Mívalas štěstí, že jsi žila v roman fleuve
života, jejž jsi měla, má drahá,
nehrálas čurdu, ale – a nemá to mé jméno na obálce –
druhou sama sobě, temperamentní postavo,
váhal jsem a zvažoval tuze dlouho, jestli
připojit tyhle nezbytné poznámky pod čarou.
Věděla bys proč.
Píšu teď nešikovně
v retrospektivě,
žila jsi v přítomně budoucím čase,
v čase své invence.
Text vychrlený souběžně. Žádný čas to revidovat.
Nepublikovaný tucet odlišných,
variantních rukopisů
rozšířených mezi přátele, kterým se často svěřuji.
Má vlastní kopie je právě přímo přede mnou.
Tak i onak obracím
stránky, které mě těší.
Těší i rozesmutňují.
Je někdo, kdo by se mohl srovnávat s tvou chutí
na plány a projekty,
s chutí dělat dvě tři věci najednou?
Dívala ses na pochybnou televizi, nechávala mě masírovat ti krk
a šila jsi okázale krásné pokrývky ve stylu patchworku.
Když ti ten mastičkář uložil dietu za trest,
osedlalas vypůjčený rotoped,
ujela množství statických mílí denně
a učila se italsky z knížky rozložené na řídítkách.
Při snídani byla tvým čtením zahradní encyklopedie
zabírající polovičku stolu;
pohltila jsi Linnéovu taxonomii spolu s grapefruitem a kávou.
Dvě tři věci najednou.
Copak teď nějak neumíš
být zároveň mrtvá a živá?
Život poté
Jako by nedokázala nebýt vytíženou a užitečnou
po své smrti, odkázala vlastní tělo medicíně.
Dnes jako už tolikrát předtím šel jsem
kolem instituce, která převzala její dar, a myslel si:
„Tady žije má nebožka. Snad se k ní chovají pěkně.“
Tmavá cihla, okna bez hloubky, nic, co by šlo ven,
ale to místo působilo upřednostněné jako Nebe nebo Peklo,
které skromně obdrží ve velkém cokoliv, co designéři
a věroučné PR zasviští, že potřebují vykouzlit.
Má žena někde tam dělá praktickou práci:
její orgány a tkáně vyučují mladé doktory
či pomáhá výzkumu přechytračit chorobu, která přechytračila ji.
To je teď moje posvátné místo v Londýně.
Ale není to hřbitov, kde se dá flákat, vzpomínat a skličovat se
a nakonec jsem měl práci zrovna tak, na opačné straně města.
Otázka k zamyšlení
Vysvětli slzy, prosím.
Musí mít nějaký důvod,
kterému by porozuměli
Darwin nebo Freud.
Ovdovělý, ten slyší
hudbu i bez rádia –
Händel – Cole Porter –
ti ji ostře volají zpět,
a znovu zavodňují.
Fakulta do toho vstupuje
pohledy a povídáním
a zanechává ho ještě slabšího:
co tím má asi tak získat?
Co tím získáváme –
slepí ve chvíli tygřího skoku,
bezhlesí pod lavinou?
Někdo to musí vědět.
Knihu si můžete zakoupit ZDE