Holešovice takhle po ránu
K dlaždičkám,
na něž dosedá slunce,
čichá vosa.
Rozlité vápno zvučícího rána.
Stanice přímá, kolmá, svislá.
Vodováhy vagónů
tu kdosi včera přiložil
ke konvexnímu světu.
Černolícé, do dýmu zahalené ženy
hrnou se rajblovat.
Z kyblíků šplouchají nadávky,
z dlažby stírají
kapky svých mužů.
Polijí, utřou. Polijí, utřou.
Zas je to čeká. Světlo bodá,
bodá do očí.
Vosa rozhání zbytky tmy.
Fičí to
Mraky spěšně táhnou podél silnic,
kde na odpočívadlech
kdysi si to ve dvou…
Na vytlučené zastávce
ženy s holými rameny
nazouvají si oděv,
zateplují panelák.
Rozkývaný holub klouže
ve stále menších kruzích.
Z láhve vylitý nápis
CHCI TĚ
na chodníku rychle schne.
Prašno
Vítr mete spoušť Teplicemi ulic.
Dráčata špíny k nebi,
pytlíkovitý ocas v mrskání.
Na stopkách bezhlučné skřípění brzd,
signalizace rozsvícených jahod:
kaskády zmrzlinového poháru
splivnuté rovnou na vozovku.
V koncertě Číňani:
každý tvář
jako korejskou přetvářku.
Je drobná,
vítr bafal v jejích vlasech
silonových
útrapami z cest.
Bubeník paličkuje jí v zákulisí
krajku na ňadra,
ona zavírá oči, dveře,
víra a vítr.
Z okna historického plzeňského domu
V tom bytě březových dřev a nýtovaných čertů
hřeju se a tlačím na topení,
hledím mlčky k střechám
z okna zaskleného čirou výškou.
Vtom ruce holuba kývajícího se k hejnu –
dvě akvabely proti modravému nebi!!
Blíží se
noc; čtvrtohorní noc.
Hvězdy cvrkají
a můry lampářky nasazují měkce na hlavy
cylindr mdlé žluté.
Najednou ulici zaduní v bocích,
zaduní v obou polokoulích zemských.
...uhání na kolečkových bruslích,
pohazuje blonďatou vlajkou,
obuté hvězdy bláznivě se točí
a dál a pryč
k vyššímu převodu!
Migréna: siréna
Její mozek je trojrozměrný plán města.
Mihl se. Viděla ho:
salamandr plivající oheň.
Světelný alarm ostře pulzuje
a ona už úpí, úpí,
hledá prášek žádající o vložení do čela.
Jako šém.
Vzniká chaos, neznámý zavěsil,
strážci vbíhají do temnot,
startují vyčkávavé vozy.
Než přiběhne první obušek,
několikrát zabliká a vznese se.
Daleko ve městě, na neznámém místě
je vytoužený bod úmrtí.
Hledá ho chvějícíma rukama.
Ani ne ze srdce, z podlouhlých kostí
vznáší se ten bílý, zmrtvělý pták.
Pobřeží před bouří
Bílá pěna posouvala linii.
Chladná voda pokaždé dravěji
umazala otisk mojí šlépěje.
Unášen větrem stojím,
stále výš po pláži ustupuju.
Na moři tyče bójí
třepou svou lafetou, pálí.
O moře mocně mi připíjí.
Jsem ve směru výstřelu
nebo tam, kde se věci roztříští zasaženy?
Co se to děje mezi vlnami
a kdo je vynášen vedle padajících?
Je déšť v dálce něčí pot?
Jsem to já, kdo vrací se dravě s příbojem,
aby vymazal čísi otisk?
Mraky se prochází, sprintují.
Loďky na moři mi přikyvují,
poplašeně plují k úkrytu.
Vítr němě fičí písek do píšťal a dál…
***
Toho dne
bylo slunce divoký roztříštěný lampión
napíchnutý na plotu
a pod ním prošly po ledu
podkovy rozžhavených koní…
Vzhůru k oblouku
buky rozčesávaly prchající nebe,
buky statné jako slova starých básníků.
Z vysokého pařezu šlo vidět,
jak přes špičku kostela
letí drny dnů, nová, věcná tornáda,
mraky, jež lidem stále zalamují hlavu.
(…Kdesi nad průsmykem prokopli
spoj k oceánu podzemního světa –
to byl ten pravý důvod,
že cestou zpět teklo neskutečně mrazivé vody?!)
Seance v mlze
Jako by mrtví opékali na zahradě
jemný kouř
a nejedené maso padalo do ohniště
pod hlavy skloněné námahou.
Jako by se jejich příběh
otáčel na gramofonové jehle...
Teď, ještě teď – okamžitě pryč!
Rychle spěchám vrstvou zvířeného vápna:
čekám pád z výšky; to přesné zapadnutí víka,
na nějž kdosi rozryl drážku
a nedodělal kolmou, protože mezitím
zlomil rydlo…
To chvění černého prostoru
Spáči rožní se v hrobech,
otáčejí se na prostěradle tmy.
Město se nahýbá
a jeho bílý prstenec
rozřezává asfaltovou knihu nebe.
Labutě vyrvali z řeky
a zakotvili na břehu.
Neboť děsivě to teče!
To chvění
Utrhnout verš,
pohodit ho a pak zapálit.
Sledovat vulgárně hořící město,
orchidej v bažině.
Mít divnou slinu jak psi,
tiše a pomalu ukapávající psi.
Ostřice s krví na čepelích
divoce vlaje do vesmíru...
V pět ráno
Kosi párají uhelný samet trylky.
Zabodávají se dravě do spánku:
horší než moskyti,
než výbuch Vesuvu,
horší než krása,
horší než onanie vrahů!
Pod zem
Jak zrní sypeme se tunely.
Protivné všední ráno.
Jdeme po nohou střevlíků,
odstrkujeme se kartáčky.
Masa vteče na schody;
velkorypadla naberou
a odnášejí nás dolů,
hluboko, ke spalovně
na přestupu trasy metra B.
Nad Osvětimí lehký bílý čoud...
Na plný plyn!
Zase procitnutí za noci v rakvi.
Kolem sypající se hlína a dunění
jak opilí špeditéři
rozvážejí město do stran:
distribuce zamíří do luk,
okukována sysly.
Oči nejistě razítkují svět.
Ten živý, mrskající se váleček bez jména.
Ten s cenovkou na nožičce.
Ten, který v babyboxu
řinčivě brečí na plechovou záklopku.
Jako patrony
Nahoře si zatáhli.
Vejráme tam dál, do prachárny.
S očima jako dvě jiskry.
Nevidíme nic.
Ani jeho paty ne...
Blesk postavil do krajiny
rychlou slepeckou hůl.