Víření
Po noci padají z výšek samého empyrea
1. pád – kdo co:
spirály šťastného tornáda
paličky rychle bubnující prostorem
Jsou to černé děti
padající k nám červenou skluzavkou jitra
zvěstují nám svůj pokřik
Je křestní ráno
jsou roráty rorýsů
Nejvyšší hrozen na vinici
trhám v záklonu pramenitě modrý
Vymačkám do sklenky hned růžové, hned červené
krása je zahledět se k obzoru
Je čile, je volně, vinice se vlní, zvlněná
prostor má šířku nepásaných sudů
Je zas dobře v klidném létě
Obrysy přistupují
Je navečer
ale vlahé léto
Je do usínání
avšak ke zpěvu
Jakpak! Ti zatrolení ptáci!
Nedbají na zdi přítmí
které se z rozpadlých hradů kutálí
a na vysokých cimbuřích ořechu, dubu, javoru
z donjonů závratě
překlenují ten promyk chvíle
než tápavá ruka mlčky rozsvítí
Cvrčí a zvoní
tíkají i trylkují, rozčilují se
škvrčí, krákají i volají
pokřikují, drnčí, drhnou,hvízdají a kukají
cvrlikají, čimčarají, švitoří
tu a tam pípnou
ševelí, šustí a plaší se
křehnou
naposledy klokotají
jak voda, když vzlíná v zemi
do hlubokých a temných studní
kde lesk je pardálí a zaťatý
Ale ten klokot už patří do noci
Slast bublavého, ucházejícího zvuku ve chvíli orlí tmy
Sklopená křídla, dosedla
A ještě:
ty utlumené sivé vzdechy pocházející z rozkoše
s vrcholem v prudkém mávnutí bolesti...
(jako když dlouhé prsty obou rukou
naráz roztrhnou
křehký šál z hedvábí za přidržování vánku)
V koutě července
A někdy je báseň zelená
a déšť šedý
a spousty huňaté
a hřmění baňaté
a bouřka double-decker
kolébá se nad ulicemi
A někdy deštníky
jsou přelivy na hlavách žen
a někdy deštníky jsou svatozář
a ženy ikony
A někdy srdce tluče
a někdy je tsunami
Milostný rozhovor
"Chytil jsi někdy pro mě
tu sluncem popletenou vážku,
těkající nad vodou bezhlesně
jak dvě chvatně hozené slídy?
Chytil jsi ji pro mě,
když sněžilo?"
"Já zapomněl!
Upletla bys mi
ten slibovaný dlouhý svetr,
abych si na kolena mohl kleknout
a jen pro tebe mohl umazat
tu svlečenou ovečku?"
"Ale ano, až bude čas."
A ti dva
rozešli se.
Plakát
Dnes po ránu vrhal vítr
jehlice na sklo
Probudil jsem se
a dál už nezabral
V bumerangu hodin, v kolu a černi
vracel se dotěrně nazpátek
plakát, ten z Alp v chatě vlekaře…
Z šedého štítu valila se dolů
bílá anakonda, dusící lavina
Na ten jsem vylezl
pravila upřímná hrdost za mnou
Čas – vysokohorský štít, po něm
lidstvo řítí se dolů; škrtící šála
gravitace strhne ji k zemi
Zub zase vyceněn, strnulý, strohý
Dnes po ránu supěl výš v ulici
údržbářský vůz
Masy valily se mu z cesty ke stranám
to úpění motoru mě vzbudilo
dál už jsem nezabral
O kvaze
Snad jen vězeň zevnitř cely proti oknu vidí
co vnitřnosti zebry nikdy nespatří
Svislé pruhy jsou to, co nás uzavírá
ve vydělané kožce
Jsou to svislé pruhy, které míří na nás
v bodácích odumřelých stromů
(pro samý les není vidět třísky)
míří na nás v komínech
konstruovaných
za účelem za účelem, za účelem
Kvaga byla vyhubena
pro uhranutí lidí staženými kůžemi
a svislými pruhy, o nichž se lidstvo domnívá
že jsou krásné